Suljaa', Guerrero. Pro lid nn'anncue ñomndaa je jejich území bytostně spojeno s živlem vody. Ñomndaa znamená „slovo vody“ a nn'anncue ñomndaa odkazuje na osobu, na lidi, kteří mluví slovy vody. Pro tyto předky je voda součástí jejich kořenů. Z tohoto důvodu jsou potoky, řeky a kopce, kde se rodí voda, a život, který voda dává, znázorněna v pestrobarevném tkalcovském umění žen nn'anncue ñomndaa, tedy žen slova vody.
Maricela, tkadlena ze Santiaga, říká, že ji naučila tkát její matka. Pro ni, jak říká v rozhovoru za svým domem, obklopená ovocnými stromy, je „tkaní na stavu jako psaní toho, co je v okolních horách nebo v moři. Existuje mnoho květin a mnoho zvířat v okolí. Pokaždé, když začnou tkaní na nové osnově, vysvětluje Marcela, zapíší novou stránku do knihy svých životů.
Mezi sebou, říká Rudiceli, mladá žena z komunity, se tkalci sami sebe ptají „Ljeii?“, což znamená „co napíšeš na svůj stav? „V našem jazyce Ñomdaa existují naše vlastní způsoby, co zapisuje pásový tkalcovský stav. Ljeii znamená písmo nebo písmena. Takže když tkáte figuru, zapisujete pásovým tkalcovským stavem hory, květiny, zvířata…“ Textilní znalosti zdědila po své matce, která se je zase naučila od své babičky.
Ženy nn’anncue ñomndaa, pokračuje Rudiceli, udržují ochranu učení se a předávání učení tak, aby pokračovaly v kulturním dědictví, které, jak říká, zároveň představuje jejich paměť v moudrosti tkalcovského stavu.
Ženy slova vody tkají své území
Suljaa' je starověké území a v ñomndaa znamená „pláň květin“. Tato obec se nachází na svazích hor a kopců, které označují územní hranici mezi pobřežím a začátkem hor. A tvoří fyzický, geografický, duchovní a symbolický prostor obývaný lidmi nn'anncue ñomndaa.
Hlavní činností žen nn'ancue je výroba textilií na pásovém stavu. Tkaní představuje způsob udržení rodinného života. V tomto regionu ženy tkají každodenní život. Tkaní bylo od jejich předků také způsobem zobrazení území, které obývají.
Skupina tkalců si povídá na terase, která voní vlhkou zemí, kde zpěv ptáků na kakaovníku ohlašuje bouřkový déšť. Na tomto rodinném patiu se setkávají a vysvětlují, že tkají například flóru, se kterou žijí. Rukama tkají květinu ananasu, divokou květinu, květinu cacaloxóchitl, květinu tykve, květinu česneku, abychom jmenovali alespoň některé. A na tkalcovském stavu zachycují i faunu, která jejich okolí obývá, jako jsou kraby, mořští koníci, králíci, světlušky, tarantule, pavouci, štíři, jeleni, motýli, orli dvouhlaví. Textilie ñomndaa jsou také plné okolních hor, řek a kopců.
Tady má všechno svůj význam. Například součásti, které tvoří tkalcovský stav, se hledají v horách. Dříve je hledali a tvarovali muži, ale v současnosti je v rámci území hledají ženy. Vysvětlují, že nástroje a prvky, které budou použity pro jejich pásový tkalcovský stav, „by měly pocházet z tohoto místa, kde žijí“, od tyčinek, které budou použity k upevnění tkalcovského stavu, až po ty, které pomohou utáhnout nitě.
Rudiceli zdůrazňuje, že „je mezi nimi povědomí o tom, odkud všechno (její umění) pochází, že to není od jednoho člověka, je to od lidí, je to od dědů a babiček, kteří už nežijí, ale kteří to předávají dál. Babičky vysvětlují, že významy textilií jsou květiny, kukuřice, milpa, zvířata. Takže chápete, že to, o čem mluví, je území, kde se žije a je to ztělesněno a utkáno na stavu. A to je něco, co chrání hlavně ženy, protože právě ony se takto učí a vyučují toto řemeslo dále."
To, co symbolizuje, je podle Rudiceli spojeno nejen s územím, ale také s pamětí. „Představuje vzpomínku na babičky a dědečky, kteří tuto moudrost zdědili pro své dcery a syny. Bez látky by byl vztah k území jiný. Bez této práce by se vesnice změnila,“ uzavírá žena ñomndaa.
Mezi kojoty a pohrdáním
Je pět hodin ráno, a přestože v ulicích Suljaa ještě nesvítá, připravuje se textilní trh, který se již několik let pořádá v koutě známém jako Neto. Scházejí se zde stovky řemeslnických dívek, dospívajících, mladých žen, dospělých i babiček, které se každou neděli scházejí na náměstí, aby nabídly své výtvory. Různobarevné huipiles (halenky) zaplňují ulici, některé v tradičním pojetí, jiné modernějšími inovacemi. Nechybí kousky s přírodními barvivy, košile, rebozo, ubrusy všech velikostí, vyšívání a barvy. Ženy nosí tašky plné svého umění, nebo je nosí na ramenou, aby kupující dílo viděli.
Tváří v tvář kulturnímu a pestrému světu, který je na trhu prezentován, stojí kupci, kteří, když se jim nelíbí cena textilu, vrhnou se na tkadleny a zastrašují je slovy „je to velmi drahé, druhý řemeslník prodává tutéž věc levnější“, nebo fráze jako „to tvoje není dobře udělané“. Ženy ze Suljaa' naříkají nad situací. Zájemci zvenčí prý ani neznají práci, záleží jim na tom, aby získali co nejlevnější cenu, a jejich hlavním cílem je prodat textilie za trojnásobnou až čtyřnásobnou cenu na trzích měst regionu respektive poslat je do zahraničí. Prodejci pocházejí z Ometepec, Marquelia, San Luis Acatlán, Chilpancingo, Taxco, Cuernavaca, Mexico City a dokonce i z dalších zemí.
Prodej jednoho kusu v den trhu představuje „bezpečný“ příjem pro rodinnou ekonomiku. Tkalci vysvětlují, že nemají mnoho možností, jak své textilie distribuovat, takže se cítí pod tlakem a nakonec akceptují nespravedlivé ceny, hluboko pod jejich skutečnou hodnotou. „Prodáváme, protože to potřebujeme“ a „je to jediné místo, kde to kupují,“ naříkají.
V rozhovoru téhož rána, na konci tianguis, Eduarda vysvětluje rasistickou hru překupníků, „kteří si sem přijdou koupit několik halenek a pak jdou prodat dráž, protože kompañeras jinam nechodí. Prodejci říkají compañeras, že pokud chtějí prodávat dráž, tak ať jdou jinam, aby zjistily, jestli opravdu mohou“.
Tváří v tvář tomuto scénáři se ženy Ñomndaa v posledních letech zorganizovaly, aby našly prostory mimo svou komunitu, kde by prodávaly své huipile a další textilie. Vysvětlují, že to, co chtějí, je spravedlivé a důstojné zacházení, které oceňuje veškerou práci spojenou s každým dílem. Některé z nich se sdružují do skupin, jako je Cooperativa Ljaa’ Tejedoras de Esperanzas, kde jsou organizovány od roku 2008, aby hledaly alternativy.
Ljaa Tejedoras de Esperanzas, prostor kolektivní organizace
Eduarda Zaragoza je členem družstva (překl. colectivo) Ljaa' Tejedoras de Esperanzas, které se rozhodlo vytvořit colectivo spolu s Maricelou, Marií, Ediltrudis a Erikou, aby se „organizovaly tváří v tvář situaci nerovnosti a rasismu“, kterou zažívají, když se snaží prodat jejich textilie uvnitř i vně komunity. V současné době zbyly ze zakládající skupiny pouze Eduarda a Maricela, ale kolektiv se rozrostl a nyní má 30 členů.
Jednoho rána posledního srpnového týdne se členové Cooperativa Ljaa’ Tejedoras de Esperanzas sejdou, aby zorganizovali objednávku oděvů, které odvezou do Mexico City. Den je chladný po intenzivním dešti předchozí noci. Ženy přicházejí jedna po druhé a zdraví se ve své mateřštině. Po setkání se musí vrátit do svých odlehlých komunit, takže svůj příběh brzy rozplétají.
Tkalci mluví a nemohou se přestat usmívat. Maricela, jedna ze zakladatelek a současná koordinátorka, vypráví o začátcích, kdy se potkali při jednom z výročí komunitního rádia Ñomndaa (Slovo vody), jehož byla součástí. Tam potkala Eduarda a další kolegy, se kterými po letech založila družstvo.
Radio Ñomndaa je symbolické v regionu a ve světě komunitních rozhlasových stanic v zemi. Zrodilo se v roce 2004 s cílem komunikovat ve svém vlastním jazyce, posilovat svou kulturu a paměť. Zaměřuje se na obranu práv původních obyvatel a obnovu sebeurčení jako lidí mn'anncue ñomndaa. Je to médium, které je nezávislé na politických stranách a je podporováno organizací lidí a účastí komunity prostřednictvím místních výborů.
„Začali jsme se bavit o tom, co děláme, a mluvili o tom, proč nevytvořit skupinu, kde bychom mohli pracovat." První prodeje se uskutečnily v Mexico City, se studenty z UNAM a dalších skupin, které přišli do Rádia Ñomndaa v solidaritě nás podpořit.
Družstvo, dodává Herminia, posílilo svou práci na kolektivní a rodinné úrovni. „Předtím,“ říká, „jsem prodával tam, kde jsou překupníci. Tam cenu oděvů určovali lidé, ne tkalci. Ale teď už neklesám s cenou, protože jsem se připojil k této skupině. Myslím, že je to lepší, protože to, co utkám, se prodává za cenu, kterou na to dám, a teď mi při každém prodeji zbývají peníze na nákup dalších materiálů. Předtím jsem téměř nevycházel na domácí výdaje“.
Na každém setkání se řeší jiná témata. Vždy spolu mluví ve své mateřštině, v prostoru, který není kanceláří, ale spíše terasou babiččina domu, s kamny na jedné straně. Atmosféra je známá, kamarádství a osobních i kolektivních svazků, kontrastující s koutkem trhu, kde lze dýchat zoufalství tkalců a rasismus těch zvenčí.
Schůzka pokročí a skupina z družstva začne na každý oděv vyšívat štítky, ve kterých jsou upřesněny údaje o vypracování, použitá technika, obsazené dny práce a také některé informace o tkadlenách. Tady, vysvětlují, nejsou anonymní a jejich textilie nese jejich jméno. Je to, jako když si někdo koupí obraz s podpisem umělce, nebo když někdo píše slovy to, co píše nitěmi.
Eduarda vysvětluje, že „člověk, který vstupuje do družstva, musí vědět, že jsme to my, kdo tká." Hlavní věcí na družstvu, dodává, je „podpora mezi námi všemi. Když některá ze společnic onemocní nebo když nemá peníze na nákup nití, požádá družstvo o půjčku, a když svůj kus prodá, už platí. Máme vlastní fond, nemusíme platit úroky. Někdy, když někdo onemocní, požádá o 500 pesos na nákup léků, a jakmile něco prodá, zaplatí to. Kdo jiný nás může podpořit, když ne my samy sebe?
Celý text ve španělském jazyce desInformémonos ze 17. října 2022
Pro účely Colores Mexico redakčně zkráceno.
